Lifestyle
Čtení na 5 minut
S architektkou Míšou Horákovou o překážkách při založení vlastního ateliéru, propagaci i udržitelnosti v architektuře

Sedmadvacetiletá architektka Michaela Horáková je pravděpodobně nejmladší zakladatelkou vlastního ateliéru u nás. Kancelář mh architects založila před třemi lety ještě jako studentka Architektury a stavitelství na ČVUT.

Sedmadvacetiletá architektka Michaela Horáková je pravděpodobně nejmladší zakladatelkou vlastního ateliéru u nás. Kancelář mh architects založila před třemi lety ještě jako studentka Architektury a stavitelství na ČVUT.

Pochází z Vysočiny, ale kvůli studiím a práci zakotvila v Praze. Sešly jsme se v sídle ateliéru na Vinohradech, kde se Míša rozpovídala o trnité cestě provázející otevření vlastní praxe, propagaci architektury, vzdělávání, udržitelnosti i podcastech.

Ateliér jsi založila už při škole. To není úplně standardní...

Přesně tak, jsou to asi tři roky zpátky. Ze začátku jsem na to byla sama a zkoušela, jestli to bude fungovat. Oslovili mě zájemci s prosbou o navržení projektu. Nejdřív šlo o interiéry a později i rodinné domy. Uvědomila jsem si, že mě to strašně baví, že chci dělat svoji architekturu. Sebevyjádření pro mě bylo hodně důležité. Měla jsem vizi, kterou jsem chtěla rozvíjet dál.

Soutěžní návrh na rekonstrukci vstupního vestibulu Ministerstva průmyslu a obchodu

Většina studentů začíná praxí v ateliérech a až po několika letech si třeba založí vlastní kancelář...

Podle mě je to hodně o odvaze, člověk musí chtít do toho šlápnout. Na druhou stranu je také podstatný aspekt vzdělávání. Vzdělávací instituce u nás tě nevedou tak, abys začala hned po škole a otevřela svůj vlastní ateliér. Chtějí, abys dobře vystudovala architekturu, aby ti předali znalosti a potom tě nasměrují k tomu, aby ses nechala zaměstnat. Moc tě nenaučí, jak to v praxi chodí, třeba jak můžeš otevřít vlastní ateliér, co k tomu potřebuješ. Proto nad vlastním ateliérem většina studentů ani nepřemýšlí a jdou se rovnou zaměstnat, přestože je na školách hodně talentovaných lidí.

Ve škole jste tedy neměli předměty, které by člověka připravovaly na praxi?

Byly tam předměty týkající se stavebního managementu nebo ekonomiky v architektuře. Všechny ale hodně okrajové. Vůbec tě nepřipraví na to, jak to potom v praxi reálně funguje. Jako student jsi uzavřená v bublině školy a vůbec se to neslučuje s realitou. Potvrdilo se mi to i vlastní zkušeností. Něco se učíš ve škole, vyjdeš ven a semele tě to – ať už jsi zaměstnanec ateliéru nebo začínáš na sebe. Možná kdyby školní příprava byla trochu lepší, posune to i výsledky v architektuře dál. Protože to, jaké studenty vychová škola, se následně odráží v architektuře po další generace.

V současnosti do architektury výrazně vstupuje online propagace, klade se důraz na vizuální prezentaci. Jak k marketingu přistupuješ?

Nejsem žádný marketingový mág. Proto jsem moc ráda, že mám kolem sebe lidi, kteří mi s tím pomáhají nebo mi dávají kvalitní rady. Nikdy jsem nebyla typ, který by potřeboval všechno sdílet. Až teď v posledních letech s otevřením ateliéru se to změnilo. Na začátku nemáš reference, nikdo o tobě neví, takže musíš vymyslet, jak o sobě rozšířit povědomí. Bohužel – nebo bohudík – je v dnešní době možnost prezentace na sociálních sítích. Někdo to nemá zapotřebí, protože má vybudovanou silnou značku, ale pro nové ateliéry je to zásadní. My se marketingem zabýváme, snažíme se to dělat jinak. V Česku ale podle mě neexistuje příklad, jak by se marketing pro architekty měl dělat, o to je to těžší. Na začátku jsem k marketingu neměla vztah, ale s postupem času chápu, že je to součást dnešní doby a snažím se toho využít.

Rekonstrukce bytu Kodaňská

Takže sociální sítě hodně pomohly k získávání nových zakázek?

Stoprocentně, v poslední době nám jen přes Instagram přišly tři zakázky. Přednost Instagramu vidím hlavně v tom, že si můžeš k člověku postupně vytvářet vztah. Klient dlouhodobě sleduje, jak se architekt prezentuje, čemu se věnuje i mimo projekty. Když tě potom osloví, už trochu ví, co může čekat i po lidské stránce.

Hodně se teď diskutuje o udržitelnosti v architektuře. Jak to vnímáš?

Má to pro mě dvě roviny. Měli bychom se zabývat udržitelnými materiály, technologiemi, které šetří životní prostředí – konkrétně solární systémy, čerpadla, využití energie. Druhou rovinu pro mě představuje celkový smýšlení architektů i společnosti. Udržitelné myšlenky mají vazbu na urbanistickou strukturu, jak by se mělo stavět, jestli se vracet ke kořenům a zpětně využívat materiály našich předků. Tyhle dvě roviny by měly dohromady tvořit syntézu.

A co klienti? Chtěl po tobě už někdo vyloženě udržitelnou budovu?

Mám pocit, že se k udržitelným řešením lidé u nás obrací hlavně kvůli dotacím. Jinak jsem se s tím nesetkala. Taky se do toho propisuje legislativa, která je čím dál přísnější vzhledem k energetické náročnosti.

Soutěžní návrh na dostavbu školy v Troji

Máš nějakou oblíbenou udržitelnou stavbu?

Napadá mě budova Liko Noe od Fránek Architects. Je kompletně porostlá zelení, využívá energii z přírodních zdrojů. Fotili to Boysplaynice, líbí se mi hlavně jejich fotka s žábou. Zadavatelem byla velká firma, což mi přijde skvělé. Málokdy se u podobných staveb setkáš v zadání s požadavkem na udržitelnost.

Na čem aktuálně pracuješ?

Máme tam soutěže na veřejné projekty. Nedávno jsme třeba byli odměněni v soutěži na komunitní centrum Stará hasička v Brně. Potom rodinné domy, interiéry, rekonstrukce restaurací nebo bistra. Mimo to se zabýváme i veřejným prostorem. Jsme rádi za různorodost projektů, takhle bych to chtěla zachovat i do budoucna.

Už jsi prošla několika projekty. Pociťuješ na sobě nějakou změnu od založení ateliéru?

Čím jsem starší, tím víc do pozadí ustupuje ego. Hledám cesty, jak najít soulad s klientem. Otevírají se další možnosti. Snažím se s klienty nastavit přátelský vztah, což potom pomáhá získat osobitější pohled na projekt.

Jak vidíš směřování ateliéru?

Už při zakládání ateliéru pro mě bylo důležité splnit určitý cíle. Bez přesvědčení v architektuře něco ukázat a změnit ateliér ani neotvírám. Vize je důležitá i pro zvládnutí negativních zkušeností, kterých bylo hlavně na začátku opravdu dost. Chceme architekturu v Česku a možná jednou i v zahraničí posouvat dál, ale současně k tomu přistupujeme pokorně.

Začátky určitě musely být těžké. Poradila bys něco lidem, kteří přemýšlí nad rozjetím vlastního projektu?

Pořád se učím každý den. Důležité je si uvědomit, že to je na tobě a že to dáš i přes všechny překážky, nebát se. Začátky jsou strašně náročné. Hodně lidí vlastní podnikání vnímá jako super věc, ale je za tím každodenní řešení nových a nových problémů. Může se ti stát, že ti pořád odchází lidi nebo že nějakou dobu nepřijdou zakázky, do toho řešíš účetnictví a administrativu, v pravou chvíli musíš založit firmu. Hodně tě to naučí. Kdybych měla sama sobě před třemi lety něco poradit, bylo by to míň se stresovat. Průšvihy se totiž budou dít vždycky, akorát v jiných podobách. A taky je hrozně důležité obklopit se lidmi, kteří jsou lepší než ty. Upozadit svoje ego, nasávat přístupy ostatních a nebát se ptát.

Pomohlo ti ještě něco?

Docela poslouchám podcasty a v určitých otázkách mi pomohl podcast Business of Architecture. Jsou to rozhovory s architekty, developery a dalšími z oblasti architektury. Často povídají o tom, jak začínali. Je strašně uklidňující od ostatních lidí slyšet, že všichni mají na začátku těžkou cestu.

Produkuješ také vlastní podcast FocusOn. Co tě k tomu vedlo?

Poslední dobou mi s množstvím práce chybí interakce s lidmi. Proto si zvu zajímavý osobnosti, se kterými si chci popovídat. Když už to dělám, tak proč to nepředat dál. FocusOn má být platforma s informační hodnotou. Snažíme se vybírat hosty se vztahem k architektuře, veřejnému prostoru. Na druhou stranu architektura ovlivňuje nás všechny napříč profesemi. Měli jsme v podcastu třeba návrhářku Ivu Burkertovou, urbanistku Milotu Sidorovou nebo ilustrátorku Elišku Podzimkovou. Aktuálně připravujeme rozhovor s Vladimirem 518.

Autor: Tereza Suntychová